Santa Maria Maggiore 2017

27.09.2017

(pro zobrazení fotografií klikněte na hypertext, zvýrazněný v textu podtržením)

Letošní účast na Mezinárodním kominickém setkání byla z mnoha důvodů několikrát ohrožena. Veškerý čas, energii i finanční prostředky polyká, krom běžného zaměstnání, rekonstrukce výstavních prostor, takže na přípravy, potřebné k absolvování cesty, průvodu kominíků a podobně se stále nějak nedostávalo.

Když už konečně padlo rozhodnutí a termín odjezdu, vše bylo připraveno, jen odnosit a naskládat na svá místa do auta, které mělo být v příštích dnech naším náhradním domovem, převzít od paní starostky dírenský prapor a vyrazit... naše jezevčí babička si přivodila jakýsi ústřel páteře tak, že během několika hodin přestala chodit....

Rázem jsme museli přehodnotit celou koncepci cesty a věnovat se snaze o uzdravení psí kamarádky. Naštěstí tento úkol po několika dnech velmi zodpovědně převzala naše dcera, takže jsme, s několikadenním zpožděním a s vidinou nutnosti dřívějšího návratu, přece jen vyrazili na cestu Evropou, nejen za oslavou, ale i ke kořenům českého kominického řemesla. Cestou jsme minuli řadu původně plánovaných zastávek, především těch v Čechách a v blízkém příhraničí, kam není tolik náročné se dostat a mířili k Porýní.

Cesta nás zavedla do příhraniční obce Hüttendorf za lákavým pozváním do muzea kamen. Určitě jsme nelitovali. Jen bychom jej přejmenovali na "muzeum všeho, ale krásné".  Návštěva byla v mnohém inspirativní i motivační, vždyť kamna se s komíny a kominíky úzce snoubí. Ve vyprávění majitelů jsme nacházeli vlastní zkušenost - také oni veškerý čas a prostředky již řadu let investují jen do muzea.

Neradi jsme se s Lucemburskem museli rozloučit. Nejvhodnějším místem nám připadal Schengen, symbolický střed původní sjednocované Evropy, symbol volně průjezdných hranic bez zátaras, což nepřestává být okouzlujícím zážitkem. Doufejme, že tento duch Evropě ještě dlouho vydrží.

Byl nejvyšší čas vyhlásit konec toulání a zařadit se k tisícům "běžných" turistů spěchajících po dálnici ke Štrasburku a dále na jih.  I když jsme jej, s ohledem na zpoždění, vyškrtli z itineráře, cesta nás zavedla do těsné blízkosti zdejšího dómu, a pak už nebylo možné se nezdržet. A rozhodně jsme nelitovali. Dochované historické jádro ohromilo smělou výškou středověkých domů, jakoby soupeřících s mohutností katedrály, všudypřítomná příjemná atmosféra teplého letního podvečera byla dovršena nalezením příjemného místa k přenocování na samém břehu Rýna.

Přes malebný Colmar jsme dojeli do Basileje. Brzký příjezd nám umožnil nerušené seznámení s městem, v jeho probouzejících se uličkách. Náměstí před katedrálou příjemně, bez pompy a natřásání, evokovalo středověkou atmosféru. Po kratším pátání jsme objevili i pamětní náhrobní desku Erasma Rotterdamského, který tu před svou smrtí několik let žil. A naštěstí jsme si nenechali ujít ani návštěvu zdejšího muzea. Nachystalo nám, mimo jiné, příjemné setkání s paní ze Slovenska, která tu léta žije. Hodně času jsme strávili v oddělení, přibližujícím zdejší cechovní problematiku, kde se zrodila celá řada námětů pro diskuse s místními kurátory.

Opět mimo plán, zato o to větší překvapení nám připravila obec, nebo spíš širší předměstí Basileje, Augst. Nabídla procházku areály, obíhajícími celé městečko, s pozůstatky antických staveb, včetně poměrně zachovaných hypokaustů. Vše, kupodivu, zcela volně přístupné, jen v muzeu vybírali nevysoké vstupné. Ani téhle zastávky nebylo možné litovat, a to ani při zjištění, že jsme tu pobíhali ve čyřicetistupňovém horku (teploměr při odjezdu ukazoval 41°C). Příjemné zchlazení nám po několika minutách cesty nabídl opět Rýn.

Ale ten čas!!!- blížila se pátá odpolední a začínalo být jisté, že do cíle to do večera nestihneme, zvlášť, když jsme se ještě nutně potřebovali zastavit na rodové kolébce další, s našimi dějinami úzce spojené dynastie, hradě Habsburgu. Samotná obec je maličká, popsaná jen v podrobnějších mapách a v lokalitě až asi 2 km před cílem, takže jsme ji našli jen díky navigaci. Zarazilo nás, že na parkovišti stála jen samá domácí auta, žádní cizinci. Odpovědí nám bylo zjištění, že hrad slouží jako restaurace (proto i otevírací doba do 22:30) v historických kulisách, do nichž lze vstoupit bez poplatku.

Na nejbližší "štelplac" jsme dojeli těsně před setměním a jako předzvěst a potvrzení předpovídaného ochlazení se přihlásily první dešťové kapky a hřmění.

Počasí se skutečně proměnilo k nepoznání. Ranních 15°C vydrželo v nížinách celý den, přidal se déšť a při přejezdu Průsmyku sv. Gotharda i absolutně neproniknutelná mlha ("hustá tak, že by se dala krájet" a další pokles teploty.

Kanton Ticino na své zchlazení teprve čekal, takže v Belinzoně a v Locarnu jsme se ještě na chvilku převlékli do letního oblečení (jak se zdá, v tom roce zřejmě naposledy). Zesilující vítr s sebou ale z hor rychle nesl hromy i přívalový liják, takže posledních 25 km serpentinového stoupání od jezera Maggiore k našemu cíli, obci Craveggia, trvalo bezmála dvě hodiny. Inu dostali jsme zkrátka příležitost okusit zdejší život i z té tvrdší stránky.

Liják,vydatný tak, že po příjezdu do kempu bylo výhodnější běžet k recepci naboso, přece jen, i přes svou hrozivou podobu do rána ustal. Mohli jsme tak ve větším klidu vyrazit do Locarna na domluvenou schůzku s kurátorkou zdejšího etnografického muzea a jejími kolegyněmi, jejichž badatelským okruhem je, stejně jako pro nás, emigrace zdejších kominíků. Na pozvání paní Veronici Carmine jsme opakovaně dojeli i do muzea v Sonognu, kde nás provedla zcela novou přístavbou s rozšířenou expozicí. Čekalo nás tu i milé překvapení v osobě české paní pokladní, s níž jsme rádi povyprávěli nejen o kominících.

Čas mezi tím jsme využili ke krátké procházce Locarnem, které se rádo představuje jako lázeňské letovisko s výstavnými domy 19. století. Stojí ale za to pootevřít dveře přístupných nádvoří; dovedou zvídavce ke skrytějším vrstvám zdejší historie a přenesou jej o mnoho staletí zpět. Tak jsme se znenadání ocitli v renesančním domě, evokujícím příznačně období, po němž tu pátráme. Také interiér zdejšího kostela pomohl stvořit představu tehdejší reality. Právě pod místní správu spadali lidé okolních městeček a obcí, jak máme doloženo z jejich osobních dokladů.                                                                                           Ještě bližší a intenzivnější jsou tyto dojmy v nedaleké Intragně. Snad díky autentickému dojmu, kterým návštěvníka pohltí její úzké křivolaké uličky, kamenné, mnohdy neomítané domy nebo panorama zasazené do blízkých hor.                                                                 Intragna byla pro obyvatele vesniček, roztroušených po okolních kopcích tím velkým městem, které velmi často uváděli v dokumentech, dochovaných u nás, jako své bydliště, ačkoli někteří pro upřesnění, a s nad i z lásky k rodnému místu nebo z nostalgie, přidávali jméno té své vesničky.

Ani zdejší muzeum, tak jako ta v ostatních obcích, na své malé kominíky nezapomíná.          V podkroví je jim věnován prostor, který ovšem, v našem náhledu, nabízí jen skromné doklady a dokumenty. Záhy se nám dostává vysvětlení, když s místním kurátorem domlouváme možnou spolupráci. Ti, kdo odcházeli, nezanechávali a ani později nepřinášeli písemné či materiální doklady o svém působení v dalekém království, nebo se nedochovaly. Zdejší badatelé tak nemají mnoho příležitostí, dozvědět se o tehdejších obyvatelích. Snad se nám tedy podaří v dohledné době jim příběhy jejich předchůdců zprostředkovat.

Od pátečního podvečera patřil všechen čas již výhradně Mezinárodnímu setkání kominíků v Santa Maria Maggiore. Opět se nás zde sjelo na patnáct stovek. S potěšením jsme potkávali staré známé a přivítali se s těmi novými. Velikou radost nám udělali slovenští kolegové, kteří se sem vypravili poprvé.

Průvodům obcí Druognio i nedělnímu v Santa Maria Maggiore přálo pěkné počasí a diváci i my si mohli užít bujarou atmosféru, která byla poděkováním za všechny ty přípravy.

Po nich už pro nás nastala chvíle odjezdových příprav, uspíšených nutností vrátit se kvůli naší fence domů dříve, než jsme původně plánovali.

Přece jen jsme ale při zpáteční cestě ještě navštívili jednu z vesniček, položených vysoko v horách, odkud již v 16. století, jak máme doloženo jejich osobními doklady, dochovanými v archivech, odcházeli místní muži do dalekého Českého království, aby zde hledali a snad i nacházeli své kominické štěstí.