Žehnání zvonu sv. Florián
U příležitosti svátku svatého Floriana se u obecní zvoničky na návsi v Záříčí uskutečnilo slavnostní žehnání novému zvonu, ulitému v samém závěru loňského roku zvonařským mistrem Michalem Votrubou z nedalekých Myslkovic.
Zvon nese jméno svatý Florián. Zařadil se tak do rozsáhlé rodiny zvonů, kostelů a kaplí zasvěcených tomuto patronu profesí, pracujících s vodou či ohněm.
Florianova přímluva se nepochybně odrazila i v tento den. I přes deštivé předpovědi se nakonec počasí vydařilo a téměř celé odpoledne svítilo všem, kdo na tuto významnou obecní slavnost přijali naše pozvání, příjemné jarní sluníčko. (fotogalerie)
další ohlasy naleznete zde
nebo zde
Stovky let patřil v našem prostředí zvuk zvonů k běžnému obrazu kulturní krajiny.
Zvony ohlašovaly různé fáze dne a doprovázely člověka na jeho cestě životem prakticky na každém kroku. Pro města, obce a farní společenství bylo odlití zvonu velkou a radostnou událostí, stejně jako bylo zlomovou a traumatickou součástí společenské paměti i snímání zvonů během válek.
Mezi zvonaři se prý říká, že zvony mají Sedm ctností:
Chválím Boha pravého, lid svolávám, shromažďuji kněžstvo,
mrtvé oplakávám, mor zaháním, svátky zdobím
můj hlas je postrach všech zlých démonů ….
…. Nejen proto jsou zvony asi člověku blízké.
Důvodem je jistě i skutečnost, že mívají jména jako lidé, mají hlas jako lidé
a každý zvon má i srdce.
Obřad, kterým se zvony uvádějí do života – žehnání zvonu – je prý velmi podobný křtu. Zvon získává své jméno, polévá se svěcenou vodou a dříve se pomazával i oleji.
Zvon záříčské zvoničky prošel snad všemi shora vyjmenovanými cykly. Dnes už přesně nevíme, kdy a kým byl ulit. Historie ale zaznamenala jeho zrekvírování v průběhu Velké války i náhradu z lehké oceli, která zde po jejím skončení byla umístěna.
Nevíme také zatím přesně, odkdy tu na návsi stojí tato malá zvonička. Je ale možné domnívat se, že její postavení souvisí s některým z protipožárních opatření, vydávaných od poloviny 18. století nejprve Marií Terezií a vzápětí jejím synem Josefem II.Zvoničky tehdy měly sloužit především k vyvolání poplachu v případě, že někde poblíž kdo zahlédl vzešlý oheň. Byly součástí tehdejšího "systému prevence", do nějž můžeme zahrnout také budování rybníků a vodních nádrží na návsích, sázení stromů coby lapačů poletujících oharků, stavby kůlen k uschování požárního nářadí nebo později i velkých hasičských zbrojnic, které dodnes představují důležité stavby vesnice. Zvoničky na menších vsích takové kůlny zastupovaly a hasičské nářadí bývalo uchováváno i v nich. Ve spojení se svou hlavní funkcí - svolat zvukem zvonu všechny sousedy ku pomoci, bývaly zvoničky jedněmi z nejdůležitějších staveb v obci.
Právě tato spojitost nás v okamžiku, kdy jsme se dozvěděli o tom, že se chystá ulití a nové zasvěcení zvonu ve zvoničce v sousedství budoucího kominického muzea, přiměla k myšlence navrhnout jeho zasvěcení odvěkému patronu a ochránci před ohněm - svatému Florianovi.
V souvislosti s nedalekým kostelem v Dírné, zasvěceným dalšímu ohňovému patronu - sv. Vavřinci - by tak mělo nad zdejším krajem být dostatečně rozložité území, ochráněné před nebezpečím požárů.
Svatý Florian je navíc, jak neúnavně již dlouhá léta zdůrazňujeme a připomínáme, odvěkým patronem kominíků, kterým dávno před ustavením prvních hasičských sborů náleželo jedno z nejdůležitějších postavení nejen při hašení požárů, ale především v jejich prevenci. Znali dobře kouřovody všech domů ve svých okrscích, snadno se pohybovali po střechách, byli schopniprolézt komínem i uhasit požár sazí uvnitř komínu. Dá se bez nadsázky říci, že měli na požářišti jedno z nejdůležitějších postavení. Pokud byla ve městě velká stříkačka, obsluhovali ji často právě kominíci (někdy s pomocí zámečníka).
Nejen památku svatého Floriana nebo jeho patronátu se snažíme přiblížit v chystané stálé expozici, kterou jsme mimořádně – právě u příležitosti tohoto slavnostního dne - ještě před jejím definitivním otevřením – zpřístupnili.