Dějiny kominíků

Písemné doklady o prvních kominících v Čechách máme u nás zatím doloženy kolem první poloviny 16. století. Přicházeli sem z dalekých alpských údolí společně     s mohutnou vlnou zdejších stavebních profesí. Narozdíl od zedníků, kameníků a dalších nezůstalo po kominících mnoho památek hmotné povahy. Až na několik výjimek jsou to především úřední doklady, rozeseté po paměťových institucích napříč Evropou. Jednotlivé střípky pracně skládáme, abychom Vám příběh jejich osudů představili nejen v plánované expozici, ale i v  knize, kterou se nám přes řadu překážek přece jen podařilo v roce 2022 vydat.

2023

V Soazze, jedné z prvních obcí údolí Mesocco pod průsmykem San Bernardino, odkud přišla do jižních Čech spousta kominíků, ale i stavebních řemeslníků, nás při večerním příjezdu vítaly zvony obou zdejších kostelů a o něco později úplněk měsíce osvětloval celé údolí.

O týden později nás podobně vítaly polední zvony Verdasia, kde před staletími žili předci /v Čechách nejznámější/ rodiny de Martini, a kam byly do posvátné půdy hřbitova kolem kostela sv. Jakuba a Krištofa ukládány jejich ostatky.

Pracovali v Čechách od druhé poloviny 16. století až do zestátnění a zákazu živností v polovině století 20.   Byli sousedy a souputníky věhlasných umělců, stavitelů a kameníků, pracujících na monumentálních stavbách české renesance a baroku, kde potom sami pečovali o čistotu a požární bezpečnost komínů takřka po celých Čechách. Byli spolu s dalšími svými příbuznými, sousedy a krajany přímými svědky každodenních i klíčových událostí české historie bezmála 500 let.

Nyní se, díky spolupráci s místními kolegy, podařilo nalézt bohatou dokumentaci k nejstarším dějinám této       i dalších rodin.

Prozatím ještě nejsou rozklíčovány důvody, pro něž se kolem roku 1800 z Verdasia úplně odstěhovali. Nicméně tento počin je pravděpodobně příčinou, proč zde dnes po rodině de Martini již není na první pohled k nalezení žádná hmatatelná stopa a z paměti zdejších obyvatel se jejich jméno téměř vytratilo.

V nedaleké Intragne jsme pokračovali v loni započatém studiu matričních knih, v nichž opět figurují jména rodin, působících v okolí Litomyšle, v Praze nebo ve středních či jižních Čechách.

Jak často připomínáme, první kominíci v Čechách pracovali v těsné návaznosti na stavební profese, jejichž příslušníci pocházeli ze stejné oblasti. Proto nás naše cesty vedou i místy, odkud přicházeli stavitelé a umělci zvučných jmen (Broggio, Carratti, Ceresola, Lurago, Santini, Tencala,...), jejichž paláce, chrámy či výtvarná díla, dnes ceněná jako součást světového kulturního dědictví, budí náš respekt a obdiv.

Jejich předobrazy, stavby jejich učitelů a současníků, dechberoucí výtvarné náměty chrámových kleneb…, jsou nedílnou součástí prostoru, který formoval jejich zrání; prostoru, který na sebe můžeme, byť - především v městské zástavbě ve značně pozměněné podobě - nechávat působit.

Veškeré shromážděné informace budou, jako v předešlých letech zpracovány a poté včleněny do stálé expozice Kominického muzea.

V živé paměti zdejších obyvatel stále rezonují bolestné vzpomínky těch, kdo pamatují velmi těžké útrapy malých dětí, verbovaných na tuto práci po horských vesnicích na přelomu 19. a 20. století.   Naše prameny však vedou mnohem hlouběji do historie a my se s jejich pomocí snažíme odkrývat příběh masivní emigrace mužů i jejich dětí z kantonů Graubünden, Ticino a s ním těsně sousedícího italského území v Lombardii a Piemontu. Spolehlivě máme doloženo, že odtud do Českého království přicházeli již v polovině 16. století. Četné indicie ale nasvědčují mnohem dřívějšímu propojení.             

Je až neuvěřitelné, jak spolehlivě lze stovky let stará jména nacházet stále v těch stejných obcích, z nichž tito lidé odcházeli. Jejich potomci jsou s místy svých předků svázáni dodnes.                             

Nejen to nám velmi pomáhalo při hledání. Také ovšem zdejší vstřícní a ochotní domorodci. Díky nim jsme se ve Valle Mesolcina setkali s přímým potomkem kominíka, pracujícího na Třeboňském panství v letech 1720-1740. A spolu se zástupci místní historické skupiny jsme započali, doufejme oboustranně, obohacující spolupráci.

S milým a vstřícným přístupem jsme se setkali i ve zdejších paměťových institucích. Ať už v Knihovně kantonu Ticino v Bellinzoně, ve zdejším Dokumentačním centru, nebo Archivu. S důvěrou, na níž z našich končin vskutku nejsme zvyklí, nám archivní dokumenty předkádají jejich ochránci na zdejších farách.

Pravidelně zde procházíme desítky hřbitovů se stovkami hrobů a stále jsme nacházíme jména spojená s dějinami české kominické profese. Krom těch nejznámějších, pražských de Martini, jsme narazili i na potomky budějovických, táborských, jindřichohradeckých, klatovských, plzeňských, třeboňských, žateckých, a dalších kominíků napříč naší zemí.

I v těch nejvýše položených vesničkách jsou výstavné domy, které před staletími vybudovali vedle dalších emigrantů i kominíci. Ti pak bývali v obci velmi vážení, protože zpravidla pamatovali i na zvelebení místního kostela i dalších staveb. Na druhou stranu právě za to, že "šantročí peníze do Vlach", byli tito kominíci přinejmenším v Čechách kritizováni.

Náš vůz zaslouží veliké uznání za to, jak s námi zdolával neustálé stoupání a klesání v alpských serpentinách, abychom se dostali všude, kam nás směřoval náš itinerář.

Badatelské úsilí nám zpestřila již tradiční účast na Mezinárodním setkání kominíků v Santa Maria Maggiore.        Je vlastně jakousi vzpomínkou na ty kominíky, kteří se vraceli z dalekých cest, kde vydělali mnohdy nemalé jmění, o něž se podělili se svými sousedy. Dnes je tato zkušenost přetavena do průvodu kominíků městem i okolními vesnicemi. Díky propagačním materiálům, které poskytlo mimo jiné Společenstvo kominíků ČR nebo Město Tábor, jsme spoustě domorodců udělali radost dárkem na památku. Úspěch sklízeli hlavně pohlednice s kominíky, o které, vedle rozjařených malých dětí, velmi usilovali i seriózní dámy ve zralém věku.                                                                                                                                                                             I zde, ve Valle Vigezzo, máme stále co k objevování. Vždyť toto údolí bylo již v kronikách 16. století nazváno "Kaminfeger Tal", tedy "Údolí kominíků".

Na profesi prvních imigrantů navazovali postupně jejich učňové a pomocníci,

až se z ojedinělé, privilegované profese stalo zaměstnání se stálým místem na zdejším pracovním trhu.

Kominíci nemívali vždy na růžích ustláno. Jednak pro nebezpečí, plynoucí z jejich náročné práce,
ale i pro jejich společenské postavení.
Těm prvním, v 16. století, se podařilo obdivuhodně rychle, chtělo by se říci až snadno, včlenit do společnosti
usedlých českých měšťanů. Prestiž, s níž na ně okolí nahlíželo, ovšem mnohem častěji poměrně
strmě kolísala v čase. Velmi záhy začal způsob jejich podnikání vadit zdejším domorodým obyvatelům.
Od 2. poloviny 19. století se ti osvícenější a pro svou profesi zapálenější z nich systematicky snažili
budovat co nejpozitivnější obraz českých kominíků.
O století později se podařilo tento obor téměř vyvrátit ze všech jeho pracně budovaných základů
a zhruba v 70. - 80. letech století dvacátého byl tak málo populární, že pro budoucí učně býval
mnohdy až poslední volbou. Zpřetrhané profesní i kulturní vazby se projevily i na téměř nulové prezentaci
oboru. Kominíci zůstali v očích širší veřejnosti jen rozšafnými figurkami z novoročních přání.
Kvůli tvrdé sekularizaci se z povědomí vytratila i spojitost s jejich odvěkým patronem, svatým Florianem,
který byl tak na dlouhá léta přisouzen pouze hasičům.
Přesto se, s největší pravděpodobností díky společensko - politickým změnám po listopadu 1989, podařilo v lecčems navázat na téměř zapomenuté tradice skomírající profese a znovu její nezastupitelnou roli v zabezpečení požární prevence pozvolna vracet do obecného povědomí.

Střípky příběhů celé řady kominíků naleznete v naší stálé expozici nebo v knize.